Umělá inteligence jako klíčová technologie dneška a otázka jejího rozdělení mezi společnosti

Umělá inteligence jako určující technologie – a problém distribuce, který odhaluje

Umělá inteligence je mnohými považována za určující technologii naší doby. Pokrok ve strojovém učení, velkých jazykových modelech, automatizaci a systémech pracujících s daty slibuje zásadní změny ve zdravotnictví, inženýrství, logistice i tvůrčích odvětvích. Za technickou stránkou se však skrývá i zásadní politická a ekonomická otázka: pokud AI vytvoří dosud nevídanou hojnost, jak bude toto bohatství rozděleno?

Toto napětí je patrné i v rámci jednotlivých států. Austrálie například každoročně vyhodí zhruba 7,6 milionu tun potravin, což odpovídá asi 312 kilogramům na osobu, přesto však téměř každý osmý Australan čelí potravinové nejistotě kvůli nedostatku peněz na nákup základních potřeb. Tento paradox – hojnost tváří v tvář trvající chudobě – ukazuje, kde má tržně orientovaný model ekonomiky limity v distribuci blahobytu v období technologické hojnosti.

Proč AI narušuje tradiční ekonomické paradigma

Klasická ekonomická teorie, jak ji formuloval Lionel Robbins a další, chápe ekonomii jako způsob alokace omezených zdrojů pro různé potřeby. Trh stanovuje hodnotu prostřednictvím cen; lidé pracují, aby si obstarávali to, co potřebují. Pokud však AI a automatizace zásadně zlevní výrobu zboží a služeb nebo nahradí většinu placené práce, základní princip ekonomického nedostatku – a tím pádem ceny i existenční nutnost pracovat – se začne rozvolňovat.

Nabízí se tedy dvě klíčové otázky: Bude trh stále fungovat, když práce přestane být pro většinu lidí nutností? A pokud ne, jaké změny politik a institucí zajistí, že výhody technického pokroku budou sdílené a nekoncentrují se v rukou několika málo subjektů?

Poučení z pandemie: finanční transfery, základní příjem a reálné experimenty

Pandemická reakce na Covid-19 byla praktickým experimentem s přerozdělením pomoci v době, kdy tradiční ekonomické toky selhaly. Ve více než 200 zemích vlády vyplácely přímé peněžní dávky, navyšovaly sociální podporu či uvolnily podmínky pro její čerpání. Na příkladu Austrálie lze vidět, že tato opatření výrazně zmírnila chudobu a potravinovou nejistotu i přes hospodářský útlum.

Tyto zkušenosti oživily zájem o myšlenku Univerzálního základního příjmu (UBI) coby nástroje řízení přechodu do éry hojnosti umožněné AI. Výzkumné iniciativy jako Australian Basic Income Lab (spolupracují zde univerzity v Macquarie, Sydney a ANU) zkoumají, jak by systémy zaručeného příjmu mohly v praxi fungovat.

Vlastnosti: Jak by mohl vypadat moderní UBI systém

• Pravidelná měsíční platba pro každého obyvatele nad hranicí chudoby.
• Automatická indexace s inflací a regionálními životními náklady.
• Bezproblémové digitální doručení prostřednictvím zabezpečených platebních systémů a ověření identity (např. digitální ID, otevřené bankovní API rozhraní).
• Propojení s cílenými sociálními službami – bydlení, zdravotnictví, rekvalifikace.
• Transparentní správa díky otevřeným datovým panelům a auditům založeným na výsledcích.

Příspěvek či nárok na podíl? Hodně záleží na tom, jak princip UBI pojmenujeme

Ne všechny návrhy UBI jsou stejné. Některé riskují, že budou jen minimální záchrannou sítí, která neřeší hlubší nerovnosti. Jiní akademici, například Elise Klein nebo James Ferguson, přicházejí s myšlenkou UBI jako „práva na podíl“: tedy veřejného nároku na bohatství vytvořené technologiemi, přírodním kapitálem a společenskou spoluprací.

Toto pojetí staví digitální inovace a AI ne pouze jako soukromé duševní vlastnictví, ale jako společenský produkt, který podle nich ospravedlňuje širší přerozdělení – podobně, jak jsou v různých zemích společnými statky některé přírodní zdroje.

Univerzální základní služby: alternativa ke „cash“ příspěvkům

Jinou cestou jsou univerzální základní služby. Myšlenku „luxusního komunismu zcela automatizovaného věku”, kterou razí britský komentátor Aaron Bastani, lze pojmout i pragmaticky: stát přímo poskytuje klíčové služby zdarma – zdravotnictví, vzdělání, veřejnou dopravu, energie a péči o seniory. Místo hotových peněz na trh občané získávají služby přímo od státu, což může být efektivnější při řešení základních potřeb tam, kde trh zklamává.

Srovnání: UBI vs. univerzální základní služby (UBS)

Přínosy, využití a význam pro trh

Výhodami UBI či UBS v ekonomice, kde dominuje AI, jsou snižování chudoby, stabilizace poptávky, usnadnění rekvalifikací pro nové digitální profese. Firmám zase pomáhají předvídatelné příjmy i posílená spotřební poptávka, státem zajištěné služby snižují fluktuaci zaměstnanců a náklady na zdravotní péči.

Možnosti využití:

• Oblasti, kde rychle probíhá automatizace výroby a dopravy, mohou testovat hybridní modely (částečný UBI plus cílené příspěvky na rekvalifikaci).
• AI diagnostika ve zdravotnictví může být učiněna univerzálně dostupnou a tím snížit dlouhodobé systémové náklady.
• Veřejné AI platformy pro plánování dopravy či optimalizaci energií zajistí kolektivní užitek za podmínky demokratické správy a otevřenosti.

Rizika: technofeudalismus, koncentrace moci a ekologie

Optimismus z hojnosti je třeba vyvažovat realitou. Koncentrace podnikatelské moci – velké datové platformy, vlastní infrastruktury AI, datové monopoly – může vést k tzv. „technofeudalismu“, kdy několik málo firem ovládá klíčovou digitální infrastrukturu a inkasuje poplatky. Vedle toho nesmíme zapomenout na ekologická omezení – výroba není neomezená, a otázka udržitelnosti je zásadní v dizajnu politik.

Politický arzenál pro spravedlivou budoucnost s AI

Tvůrci politik i technologičtí lídři by měli kombinovat nástroje: zajištěné příjmy, univerzální služby, progresivní zdanění automatizačních zisků, modely rozdělení datových dividend a veřejné investice do otevřených AI platforem i digitální infrastruktury. Stejně důležité je posílení dobrého vládnutí: demokratická kontrola, transparentnost AI systémů a programy zaměřené na hladký přechod pracovníků.

Závěr: Hojnost vyžaduje aktivní sociální plánování

Umělá inteligence a strojové učení mohou přinést bezprecedentní produktivitu a nové produkty. Jenže technologie sama o sobě nezaručuje sdílenou prosperitu. Kdo a jak z dosažené hojnosti bude těžit, určí vědomé veřejné rozhodnutí o penězích, podpoře a vlastnictví hodnot vytvářených AI.

Již teď máme znalosti i prostředky, jak odstranit mnohé druhy chudoby – vhodné spojení digitálních inovací a chytré veřejné politiky to umožní i v celonárodním měřítku. Klíčová otázka pro profesionály, politiky i veřejnost tedy není pouze „co všechno AI dokáže?“, ale „kdo její přínosy získá – a podle jakých pravidel?“